Pověst o vodníkovi v Jezeře

V polní trati, které se říká Jezero, býval za dávných dob veliký rybník. Byla v něm hojnost ryb a jeho břehy, porostlé vysokým a hustým rákosím, byly oživeny hejny divokého vodního ptactva. Sídlily tu divoké kachny, vodní slípky, lysky a rackové poletovali nad čirou hladinou jako bílí motýlové.

Toto vše však bývá obvyklým zjevem u větších rybníků. Zvláštností tohoto rybníku bylo, že tu sídlil vodník. Byl to menší vyzáblý mužíček v zelených šatech, z nichž mu z levého šosu kabátu stále kapala voda. Na hlavě míval zelený klobouček s kyticí z vodních travin. Takto oblečen chodíval do Kobeřic k řezníkovi pro maso. V krámě vždy huhňavým hlasem poroučel řezníkovi, jaké maso mu má utíti a rukama ohmatával, jeli dobré. Řezníkovi se to ohmatávání masa nelíbilo. Dlouho nic neříkal, ale když zase jednou vodník maso ohmatával a přitom si ještě všelicos poroučel, rozhněval se a uťal milému vodníkovi prst. Vodník bolestí zavyl, vyběhl z krámu a hroze řezníkovi pomstou ubíhal k Jezeru, kde zmizel v hustém rákosí.

Řezníka brzy hněv přešel a litoval svého unáhlení z obavy před pomstou vodníkovou. Vodník se však po této příhodě dlouho neukazoval. Řezník se domníval, že se z Jezera vystěhoval a na jeho hrozbu zapomněl. Za dlouhou dobu po této události zatoulala se jednou jediná dcera řezníkova ještě s jinými dětmi k Jezeru. Trhaly tam květiny. Řezníkově dcerušce se líbily bílé leknínové růže. Nahýbala se pro ně nad vodou. Najednou se sní utrhlo kus břehu a ona spadla do Jezera. Děti se s křikem rozprchly, a když se za chvíli lidé sběhli k místu, kde spadla do vody, našli ji již utopenou. Vodník svoji hrozbu splnil. Zanedlouho po této události byl však rybník vysušen a proměněn v pole. Vodník bez velikého a hlubokého rybníku v malém potoce, který protéká středem bývalého Jezera, neměl žádné moci. Proto se odstěhoval a od té doby o něm v kraji nikdo neslyšel.