Pověst o pytlácích

V lese u Kalu, kde je dnes menší rybník, bývala dříve bezedná tůň. Před ní na pravé straně stojí zhruba přitesaná deska z kamene a na ní je následující nápis:

JOANNES ORLCKI
BIL 1759 ROKU
DNE 5. DUBNA BIL
R.S. OD R.M.K.

Pověst o události, která se stala na místě označeném, vypravuje:

V Žarošicích bydleli 3 pytláci, jejichž jména počínala písmeny R.M.K.. Neradi pracovali. Nejraději se toulali po lesích a sklízeli tam, kde neseli a nesázeli. Okolní hajní je už však dobře znali a dávali na ně všude pozor. Pytlákům se dařilo stále hůře.
Když viděli, že jim v žarošských a damborských lesích pšenice více nekvete, přenesli svoji činnost do vzdálenějších lesů koberských, kde je hajní ještě neznali. Lesy ty byly sice pro ně vzdálenější, zato ale zvěř na té straně mívala větší klid, a proto se jim při pytlačení nad pomyšlení dobře dařilo. To však trvalo pouze krátký čas.

Tenkráte býval v Kobeřicích hajným pan Orlický. Ve vesnici dobrý, klidný člověk, ale jak vstoupil do lesa, do svého království, byl pravým Orlickým – orlem, kterému nic neušlo. Proto také brzy pozoroval, že nejen zvěř jemu svěřená je plašší, ale také počet její se stále menší. Při dřívějších pochůzkách lesem vídával srny, králíky a jinou zvěř na pastvě, v poslední době však nebylo vídati ničeho. Z toho jako zkušený myslivec usoudil, že má ve svém revíru škodnou.

Od té chvíle neměl ve dne v noci pokoje. Kdyby slunce a měsíc mohly na své pouti nahlédnouti do všech houštin a skrýší jemu svěřeného lesa, byly by ho zastihly ve stálém pozorování toho, co se v lese děje. Tak se mu podařilo přijít brzo pytlákům na stopu.
Žarošičtí pytláci však byli už také svého řemesla tak znalí, že brzy poznali, že hajný Orlický přišel na jejich činnost. Umínili si tedy, že se jej stůj co stůj, třeba i za cenu vraždy, zbaví, aby měli v revíře, kde se jim tak dobře počalo dařiti, volnou ruku.

Jedné měsíční noci vypravil se zase hajný Orlický na svoje pozorovací místo. Čekal dlouho přes půlnoc, až pojednou uslyšel v protější stráni podezřelý šustot, jako by se někdo křovinami prodíral. Brzy nato uviděl, pokud to bylo v měsíčním světle v houštinách možné, lidskou postavu s puškou v ruce. Poznal, že je to pytlák a zdálo se mu, že nic netuší. S namířenou puškou jej vyzval, aby odhodil zbraň a vzdal se mu. Vtom však kdesi za ním padla rána a on pocítil, že je těžce zasažen. Uvědomil si ještě, že pytlák před ním byl asi jen léčkou, zatímco jiní naň číhali zezadu. Potom počal pomalu ztrácet vědomí, až upadl do mdlob.
Zatím pytláci, vidouce jej v mdlobách, domnívali se, že je mrtev a zmizeli v lesních houštinách. Hajného Orlického přivedla k vědomí až ranní rosa. S velkou námahou si ovázal kapesním šátkem ránu a plazil se pomalu údolím ke Kobeřicím.

Dostal se až na louku, kde jej našel jeden koberský sedlák. Hajný jej prosil, aby mu přivedl kněze, ježto tušil svůj blízký konec. Kněz se ihned vypravil na místo, kde těžce raněný ležel, a když jej zaopatřil svátostmi umírajících, vydechl hajný naposled.

Na památku toho bylo místo, kde hajný zemřel, označeno dřevěným křížem, který byl stále obnovován. Dnes stojí na tom místě železný kříž na kamenném podstavci. Kdo označil pamětním kamenem místo, kde byl hajný smrtelně raněn, není známo. Patrně tak učinili lesní zaměstnanci, druhové nešťastného myslivce.

©2006-2024 Obecní úřad Milešovice, prohlášení o přístupnosti